přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
AdelaideZ3, LonCheyne, AudryGfy02, SadyeAlper, BeatrisLeb, EdmundoWyl, PatsyWhela, DoyleFrawl + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Poslední kapka krve
Lillian_Bann - Tuesday, 04.04. 2006 - 18:05:14
Téma: Próza - Povídka

Co se může vyklubat z usnutí na hřbitově...?

 

Nastala noc. Celé okolí zahalila svým neproniknutelným, černým pláštěm. Všechno všude ztichlo a upadlo to hlubokého spánku. Jen vítr si tiše hraje s větvemi stromů. Vybrnkává na ně truchlivé melodie noci. Té černé temnoty, která každého dne vystřídá šťastné slunce. Převezme žezlo a stane se královnou. Ti šťastní spokojeně ulehnou k blahodárnému spánku a jen oni si mohou myslet, že se západem slunce se přestávají dít věci. Stále se něco děje. Ať je den, ať je noc…
Hluboké ticho přetrhne zahoukání jakéhosi nočního dravce, snad sýčka. V absolutní tichosti zasedne na větev košaté lípy, jež stojí u staré, zrezivělé brány zdobené ornamenty. Dívá se po okolí a vyhlíží si vhodnou kořist, na kterou by zaútočil a se vší pravděpodobností spořádal k pozdní večeři. Do jeho očí mu padne na dálku bělobou zářící hromádka schoulená na jakémsi pomníku. Je to člověk. Spí. Na tváři se mu rozlévá spokojený úsměv a ani nejspíš netuší, kde je, neboť kdyby to věděl, nemohl by se tak sladce propadat do říše snů…

Úlekm vyskočím do sedu. Správně řečeno, pokusím se o to, ale hned své snahy vzdám, protože neblahé zjištění, že pode mnou chladne starobou zešedlý kámen, mě nijak nepovzbudí. Spíš naopak. Tělem mi projede zamrazení ještě chladnější, než je samotný kámen. Na těle se mi zježí každý chloupek a o husí kůži ani nemluvím. Není to však zdaleka to poslední, co mě ještě vystraší. Je to jen nepatrný začátek. Samo o sobě zjištění, které vzápětí vezmu na vědomí, že se mi podařilo usnout na starodávném hřbitově je dost tísnivé. Nehledě na to, že všude kolem je šílená tma, jen měsíc slabě ozařuje obrysy sto let starých pomníků.
Teď si však vzpomenu, že mne něco probudilo, cosi vylekalo. V paměti se uchoval jen náznak toho strašného zvuku, který projel mýma ušima. Bylo to, jako když pila přejede po kovu, či čísi drápy škrábou na plech. Při tomhle zvuku rozbolí zuby a hlava má sto chutí se rozskočit na dvě půlky. Leč nyní je naprosto ticho, když pominu své hlasitě bušící srdce, které v hrudi tluče ostošest. Divím se, že mi nepolámalo žebra.
Oči si pomalu začínají přivykat tmě. I tep zpomalil a dech se zklidnil. Teď jen neztrácet hlavu. Vše lze logicky vyřešit. Nic není bez východiska. Vždy lze se ze všeho vyprostit, ať je to už to poslední… Teda Lizzie! Takhle blbě přemýšlet! Prý to poslední! Na co myslíš? Nezbývá mi nic jiného, než se jen v duchu napomenout. Nikdo jiný to za mě bohudík, či bohužel, neudělá. Teď bych dala všechno jen za to, kdyby tu se mnou někdo byl. Nenávidím samotu. Nesnáším tmu. Už jako malá holka jsem probrečela noci, protože jsem se bála, aby na mě odkudsi nevyskočil bubák. A teď, i když jsem z bubáků už dávno vyrostla, si klidně ustelu na hrobě nějakého pážete z doby husitské, ne? Čí je to vůbec hrob? Hm? Ach jo, tady se ale taky nedá nic zjistit. Chtělo by to světlo, ale kde ho tady, v těchto končinách, kde kromě mě není živá duše, mám sehnat? Čarovat neumím!
„Húúú!“ zahouká sýček. Mně to však stačí k tomu, abych prodělala další šok, vyletěla do vzduchu a stejně rychle zase dopadla zpátky, přičemž si narazila zbytek ocasní kosti. Usyknu jen bolestí. Povstanu a postižené místo si začnu masírovat. Pitomej kámen! Proč musí být tak děsně tvrdej?
Když opět vzhlédnu, s neblahým pocitem vezmu na vědomí nepříznivou skutečnost, že stříbrný kotouč, který doposud aspoň trochu ozařoval okolí, se jaksi zachumlal do mraků. Teprve nyní jsem zjistila, jak vypadá opravdová tma. Když jsem si bláhově myslela, že větší tma jak v mém pokojíku již nemůže být, šeredně jsem se pletla. To, co nastalo tady se prostě nedá nazvat jinak, než neproniknutelná černota. Oči nemohou zaostřit ani trošinku. Ačkoli to není nejmoudřejší, rozhodnu se popojít kousek k domnělému východu. První krůček, druhý, třetí…
„Au! vyjeknu do tmy a jako blázen začnu skákat po jedné noze. Asi jsem zakopla o náhrobek, ale… Pokud se vzpomínám, tak tady někde by měla být normální cesta. Sice zarostlá, ale žádný mrtvý zde rozhodně neodpočívá. Skloním se proto k zemi a rukou zašátrám po zemi. Mé prsty najedou na jakýsi předmět, obemknou ho a zdvihnou do úrovně očí. V té chvíli vyjde zpoza mračen měsíc a ozáří bílou podlouhlou kost! Všechno ve mně zatrne a já se zmůžu jen na to, abych bělostný ostatek člověka zahodila co nejdál se mi to podaří. Pak udělám pomalý krok a opět si narazím nohu, tentokrát tu druhou. S obavami pomalu sklopím zrak na zem a nechápavě civím na mramorovou desku zasypanou zčásti kupou čerstvě rozkydané hlíny. Jedna plus jedna jsou dvě. Tohle mi dojde hned vzápětí, ale byla bych mnohem radši, kdyby mi to nedošlo nikdy. Instinktivně se otočím k hrobu, na kterém jsem ještě před chvílí měla tu čest spát. Uleví se mi. Je vcelku, neotevřený, přesně takový, jaký byl před chvílí. Pak však zaslechnu hrabaní a usilovné funění. Se strachy rozšířeními panenkami očí pohlédnu na hrob vedlejší, kterého jsem si předtím skoro nevšimla. Tuším jen, že tam nějaký je. A taky že jo. Abych byla absolutně přesná, byl. Byl a už není. Jeho součásti se povalují u mých nohou. Kopeček hlíny se zvyšuje, jak se stvoření pokouší vydolovat ze svého bydliště. Při hrůzné představě, že za malou chvíli, kdy vnikne na povrch zemský a spatří mě, se mi dělá odporně zle. Musím se odtud nějak dostat! Tatam je suverénní jistota s logickým uvažováním. Jaksi nemám sílu normálně používat mozek, natož snad ještě uvažovat o tom, jak se odtud dostanu. Mezitím se hlína navrší a v jámě si jakási bytost pohodlně sedá. Pozoruji to hrůzostrašné divadlo a kdybych nebyla ochromena, už dávno by mě zde nikdo neviděl.
Vysoká postava se vztyčí a já mám tak možnost si ji pořádně prohlédnout. Měsíc totiž svítí jako o závod. I přes nános hlíny prosvítá bílý obličej, na němž neuvěřitelně vynikají tmavé, uhrančivé oči štiplavě vzhlížící zpod hustého, nad kořenem nosu spojeného obočí. Tmavé vlasy jsou rozcuchané, leč i přesto jsou vidět špičaté uši. Naposledy, snad v naději, že tohle všechno je jen náhoda, mé oči zabrouzdají ke rtům. Pohled na dva vykukující špičáky mě neomylně utvrdí v mém předchozím dohadu.
Upírova postava zvolna vystoupí ze svého hrobu. Bez jakéhokoli stínu, který by při svitu měsíce vrhala se otočí a zamíří směrem ode mne. Tak tohle nechápu! Copak je ten upír slepej?! Nemůžu však tvrdit, že by se mě jeho nezájem o mou osobnost nějak hluboce dotkl. Spíš mě zaskočil. Myslela jsem si, že už po mně vyskočí a zakousne se mi do krku. Nebo to byl jenom přízrak? Výplod mé přebujněné fantazie? Jsem já vůbec na hřbitově? Nezdá se mi to všechno? Po dlouhém rozmýšlení usoudím, že asi nejspíš spím ve svém pokoji a pohodově, jako ve snu, se začnu šinout směrem k otevřenému hrobu. Jsem-li ve snu, nic se mi nestane. Hm… Tak bohužel. Nespím. O tom mě vzápětí ujistí nakopnutá noha. Tentokrát ta první, jelikož třetí nohu jaksi nevlastním. V duchu si zanadávám do všeho možného. Jak můžu být tak blbá a udělat tu samou chybu, co dvakrát předtím? Navíc, když vím, že se přede mnou rozprostírají zbytky hrobky. Asi je to tím, že se bláhově domnívám své přítomnosti doma.
Svoji velkou chybu, které jsem se dopustila, když jsem neutekla v možné příležitosti, jež se mi naskytla, si uvědomím hned vzápětí. Obyvatel hrobu, jistý Herbert (příjmení je naprosto nečitelné) se vrátí. /Možná se ptáte, jak jsem přišla na to, že se můj upírek jmenuje Herbert. Odpověď není kupodivu těžká. Stačilo se jen podívat na položený náhrobek./ si tentokrát mé přítomnosti již všimne. Ačkoli jsem si vždycky přála být středem pozornosti, nyní bych nejraději byla úplně neviditelná.
Kdesi za mnou zahouká sýček. Já se ohlédnu, ale zase se rychle vrátím zpátky. Nemůžu takhle riskovat.
Nejspíš jsem se úplně pomátla na rozumu, neboť to, co nyní učiním, bych za normálních okolností nikdy nebyla schopna udělat. „Ehm, jak se vede, pane Herberte...“ zeptám se nemožně a tím zruším napjaté ticho. Šibe mi a to dokonale.
Můj společník neodpoví. Snad jsem ho zmátla, dokonce se i zastaví. Plaše se na něj usměji. Ten úsměv se musel podobat bolestné grimase.
„Hm, no… Já se mám fajn. Teda, tak trochu, no… Nic. Blbnu, odpusťte,“ koktám ostošest.
Upír ze mne nespouští své tmavé štiplavé oči. Pozorně se do nich podívám. Jsou takové zvláštní. Snad to dělá červený nádech a chlad s nepřátelstvím, které z nich číší.
Přijde mi to jako neskonalá věčnost, než se opět pohnu. Ucuknu očima a udělám krůček dozadu. Fajn, na nic jsem nenarazila. Takže ještě jeden, druhý…
„Tak já už půjdu, mějte se hezky… Jo,“ rozloučím se a už neotálím. Otočím se a peláším, jako kdyby mi hořela koudel u zadku.
Ani nevím, jak se mi podařilo prokličkovat mezi těmi hroby, ale ten kámen, který mi spadl při pohledu na starou rezavou bránu s kovanými ornamenty ze srdce… Úžasně se mi ulevilo. Myslela jsem, že je se mnou amen. Už nikdy mě nikdo na hřbitov nedostane ani za milion. To tak! Zítra Rosii pěkně poděkuju!
Potichu se vkradu do našeho rodinného domku na nábřeží. Trošku lituji, že je ke hřbitovu tak blízko. Ne, že bych chtěla dnes běžet delší trať, ale mám strach, že si mne ta vyblajchovaná obluda najde. Nemám zájem.
Ještě dlouho nemůžu usnout. Digitální budík ukazuje čtyři hodiny ranní a já s vytřeštěnýma očima a napnutýma ušima pozoruji šrumec. Ať si v duchu nadávám a napomínám se, nepomůže to. Strach je tentokrát silnější, mnohem silnější.
Dole cosi zašramotí. Jen co to uslyším, hned vylítnu do sedu s očima navrch hlavy. Zvuk ustal. Hm, asi se mi jen něco zdálo.
Když si však zase lehnu, uslyším to znova. Mám dvě možnosti. Buď vylezu z postele, sejdu dolů po schodech a podívám se onu strašidlu do tváře nebo se zahrabu do postele a ucpu si uši, abych nic neslyšela. Ačkoli si za to v duchu spílám, z postele se vyhrabu. Potichounku otevřu dveře a stejně tiše je i za sebou zavřu. Zaposlouchám se. Z vedlejšího pokoje slyším spokojené oddechování svých rodičů a jinak je v celém domě ticho. Vzápětí svůj názor na absolutní ticho změním. Vskutku, dole se něco děje. Takže mám před sebou tentokrát tři možnosti. Za prvé, sejdu schody a podívám se sama na hosta, který tady nemá co dělat. Za druhé, vzbudím rodiče a upozorním je na přítomnost vetřelce, či za třetí, vezmu roha a zase hezky zapadnu do svého pokoje. Skvělé řešení, leč ne zrovna přijatelné. Všechno se vyřeší vzápětí a spadne do druhé možnosti. Za mnou se totiž otevřou dveře a v nich stojí mamka oblečená v bílé noční košili. Zívá, div se jí neroztrhne pusa. Pak si všimne mě a nechápavě se na mě zadívá.
„Co ty tady?“ optá se mě.¨
„Nic.“
„Nic? Tak proč stojíš přikrčená u zábradlí a koukáš na mě jak vyoraná myš? Něco se snad děje?“ nechápe.
Je pravda, že jsem u schodů přikrčená v bojové pozici. No a to, že jsme z její přítomnosti na chodbě dost vykulená, je pravda též. Seberu se a jakoby se nic nestalo, se narovnám a nakráčím ke svým dveřím do pokoje.
„Jo a abych nezapomněla, slyšela jsem zezdola nějaký zvuky. Chtěla jsem se tam mrknout, ale když už jsi tady ty, tak se nebudu obtěžovat. Dobrou noc!“ a zavřu za sebou dveře.
Asi jsem to přepískla. Proč se musím furt tak nemožně chovat? Vždyť mi máma nic neudělala! Mohla jsem s ní mluvit úplně normálně, ale to bych si připadala, že jsem klesla na podúroveň. Ach jo! Ta má slepá pýcha!
Hodím sebou na postel a přemýšlím. O sobě a svém příšerném chování, které si uvědomuji a chci s ním něco udělat. Zní to tak jednoduše, ale ve skutečnosti je to tak těžké… A usnu.

„Lizz! Vstávej ty ospalče! Vždyť už je tolik hodin. Lizz, jestli nevstaneš, tak…“
„Co je, mami?“ zamžourám rozespale po pokoji. Nade mnou se sklání má matka a cloumá se mnou. Odtrhnu její ruce a už se chci na ni utrhnout, když si vzpomenu na včerejšek a drzých poznámek se raději ušetřím.
„Co je? Ráno. Vlastně poledne.“
„Už?“ zeptám se vykuleně.
„Jo, už. Chtěla jsem tě vzbudit už dávno, ale protože máš ty prázdniny, tak jsem tě chtěla brzkému vstávání ušetřit, ale musíš uznat, že v poledne už nikdo normální nespí.“
To je sice fakt, ale já nejsem normální, pomyslím si v duchu.
„Přeješ si rovnou oběd?“ optá se mě ještě má mamka u dveří.
„Hm,“ přitakám neurčitě.
Jenom pokrčí rameny, zavře za sebou dveře a už slyším, jak její pantofle klapou na schodech.

Nastalo odpoledne. Sedím v lehátku na zahradě a čtu knihu. Spíš ji jen držím v rukou, neboť mé myšlenky stále zalétávají ke včerejšku. Ke hřbitovu, strašidlu, mamce… Nakonec to nevydržím. Vstanu, zaklapnu knihu, kterou pak hodím na zem do trávy a vyjdu za plot. Naproti našemu domu se táhne řeka. Dnes je skoro vyschlá, dlouho nepršelo. Kdybych se vydala vlevo, dostanu se na hřbitov, zato napravo ob dva baráky bydlí Rosie, se níž bych si potřebovala promluvit. Stále mi vrtá hlavou, jak jsem mohla usnout na hřbitově… Takže kam? Pravá strana vyhrála.
Crr! Crrrrrrrr!
„Jé, ahoj Lizzinko! Jakpak se máš? Asi jdeš za Ros, viď? Hned ti ji zavolám… Ros! Rosie, návštěva!“ vítá mě maminka mé nejlepší kamarádky.
„Počkej tady, půjdu se po ní podívat,“ řekne a vběhne do domu. Asi po pěti minutách, které mi přijdou neuvěřitelně dlouhé, se konečně opět objeví u vchodu.
„Tak ti nevím, ale ona doma není. Asi šla někam rozjímat. No, mrkni se na hřbitov, tam ona teď tráví dost času.“
Hmm… Úžasné toť zjištění jest…
„Tak dobře, děkuju a nashle,“ rozloučím se a pomalými krůčky zamířím ke hřbitovu. Je sice den, ale mě se tam vůbec nechce.
Zrovna obcházím okolo našeho domu. Zavane vítr a mě se k nohám snese útržek starého papíru. Na něm je naškrábána jakási směsice čar, ve kterých jen matně poznám slova: „Přijď dnes v noci na hřbitov.“
Pročítám to snad stokrát. To je nějaká legrace? Trošku zvláštní a na můj vkus přehnaná. Že by si ze mě utahovala Ros? Může být. Ale co teď?
„Lizz?“
Otočím se po hlase a spatřím mladšího Rosiina brášku, jak se žene na kole. Stěží mu uhnu.
„Mám ti vzkázat, že na tebe čeká Rose. Je na zlatým paloučku. Prý dost důležité,“ oznámí mi a já aniž bych mu poděkovala či cokoli jiného řekla se rozeběhnu na ono místo.
Zlatý palouček, jak mu místní říkají, je část lesa na kraji vsi. Zlatý je proto, že vždy koncem léta a na podzim je jeho zem pokrytá tlustou vrstvou zlatého jehličí. Bývá to velmi oblíbené místo houbařů.
Vstoupím na palouček celá udýchaná. Rosii zahlédnu hned. Sedí na zemi a zády se opírá o strom. Dívá se do jeho koruny a podle všeho opět přemýšlí, jakou povídku zase jednou napíše. Je totiž vášnivá spisovatelka. Faktem je, že jí doposud nic nevyšlo, ale povídek kratších i delších má hromadu.
Přistoupím k ní.
„Ahoj Ros!“
Žádná odpověď. Teprve teď si všimnu sluchátek vedoucích z discmanu. Opět si pouští do uší tu svou chorálovou hudbu. To pak nevidí a neslyší.
Nezbude mi nic jiného, než že jí dost svérázně poklepat na rameno. Fajn, zabralo to.
„No čau! Přisedni si, Lizz!“ pozdraví a k mému štěstí si vyndá sluchátka. Uvolní mi kousek vedle sebe, leč já si kecnu naproti ní.
„Nazdar!“ ještě jednou ji pozdravím, vím, že první pozdrav dozajista neslyšela. „Ben mi vzkázal, že tu na mě čekáš. Chtěla jsem s tebou taky mluvit, ale co mi potřebuješ ty?“
Usměje se. „Ben, jo?“
„No, tvůj brácha. Pokud si teda nezměnil jméno…“
„Hm, to si teda nezměnil, ale já po nikom nic neposílala. Tak to si musel vymyslet.“
„Proč by to dělal?“ nechápu.
„To já nevím. Na to se holt budeš zeptat jeho samotného, ale dost pochybuju, že ti to řekne.“
„A můžu tady zůstat? Já jestli tě třeba náhodou neruším…“ zkyselím.
„Ne, nerušíš. Sice jsem měla nápad, ale nějak jsem došla k cíly, že je blbej, takže se nic psát nebude. Mimochodem, četla jsi moji poslední povídku?“ zeptá se mě. Když se narazí na tohle téma, vím, že z něj jen tak neodejde.
„To podle toho, jestli ta, co jsem četla, byla nová,“ zasměji se. Rosie píše jak na běžícím páse.
„Včera jsem ji napsala na hřbitově,“ oznámí mi.
Takže tu jsem určitě nečetla. Hřbitov. To jsem se jí přece chtěla zeptat. Když se však k tomu již chystám přeruší mě: „Mimochodem, proč jsi včera tak rychle prchla? Sam něco říkal, že jsi byla ospalá, a že jsi kvůli tomu šla domů, ale mohla jsi ještě chvíli počkat. Byla tam potom velká sranda. Domů jsme šli až v deset. To když jsem já dokončila tu povídku. Jmenuje se jednoduše – Duše, ale myslím si, že by se zrovna tobě mohla líbit.“
Tak to je pro mě gól. Já jsem šla domů? Fakt? Jo, asi to tak bude, ale mám okno. Nemůžu se vůbec vzpomenout, co včera večer bylo. Pak jsem se teprve probudila na tom náhrobku. Bože, jak jsem se na něj jen dostala?
„Co je ti, Lizz? Proč jsi najednou tak strašně zvážněla?“ optá se mě starostlivě má kamarádka a upřeně mi hledí do očí.
„Ale nic. Jen jsem tak trošku přemýšlela,“ vykroutím se z přímé odpovědi. „Hele, to ty jsi mi dávala na sloup od plotu ten lísteček s pozvánkou na hřbitov?“ pokouším se dozvědět, kdo je onen člověk, co zatoužil se se mou sejít v noci na tak chmurném místě, jako je hřbitov.
„Co blázníš? Proč bych to dělala, když se s tebou můžu sejít kdykoli a kdekoli, tak proč zrovna na hřbitově? Ještě řekni, že v noci!“ udivuje se Rosie.
„Taky fakt. Prostě jsi chtěla nabrat inspiraci pro nějaký hrůzostrašný horor. Co já vím.“
„Hm… Horory sice taky někdy píšu, ale rozhodně mě tolik nebaví. Vždyť mě znáš,“ namítne.
„Tak nic, zapomeň na to.“
„A… Ty tam půjdeš?“ zeptá se.
„Ještě nevím. Snad,“ odpovím neurčitě.
„Jestli to uděláš, jsi blázen, Lizz. Já vím, ty jím už jsi, ale ani nevíš, kdo ti to poslal a ty s ním notabene půjdeš na schůzku v noci a na opuštěný hřbitov. Co ty víš, kdo nebo co to je. Víš jaké ti hrozí nebezpečí? Myslíš si snad, že by ti nebožtíci, co tam leží zahrabaný, snad pomohli? Jsi snad tak šíleně naivní?! Lizz, nezahrávej si a dobře ti radím, nechoď tam! Věř mi!“ vymlouvá mi můj vskutku ztřeštěný nápad Ros vědoucí si nebezpečí, které by na mě číhalo, kdybych se nakonec rozhodla na schůzku přijít. Chápu ji a pevně jí věřím. Sama si jsem toho, co mi řekla, vědoma, jen ten červík zvědavosti mi nedá. Mám teď v hlavě pořádný rozruch. Jeden hlásek mi říká, ať tam jdu. Je to taková předtucha, že bych přišla o něco velkého, ale ten druhý, pištivější mě úpěnlivě prosí, abych nikam nechodila. Tak a teď co.
„Asi… Asi už budu muset jít, Lizz. Mamce jsem neřekla, že někam jdu a chci jí vynahradit dopoledne, kdy musela mou přítomnost postrádat. No, doufám, že sis vzala k srdci, co jsem ti řekla, a že nebudeš dělat hlouposti. Mohlo by se ti to pěkně vymstít. Myslím, že jsi natolik rozumná, abys nedělala nic, co by se příčilo zdravému rozumu. Takže zatím čau,“ rozloučí se, vstane a aniž by se ohlédla, ráznými kroky odkráčí i se svým discmanem.
Zůstanu sama. Abych byla přesná, psychicky, fyzicky nikoli, neboť se kolem stále kdosi trousí. Většinou vášniví houbaři. A nemůžu ani zapomenout na lesní faunu. Nad hlavou mi zpívají ptáčci, po stromech šplhají a předvádějí své gymnastické kousky veverky, na zemi kmitají nožičkama malí mravenci a jiná havěť. Kdesi vdáli zavyl pes. Asi mu je taky tak smutno. Zůstal jen sám se sebou.
Mé oči sklouznou na zem. Po mém levém boku leží Rosiin sešit. Hele, co si tady zapomněla. Budu jí ho muset vrátit, ale teď se s ním za ní nepoženu. Natolik ještě mám rozumu.
Chvíli si prohlížím desky. Na přední straně má úhledným, ozdobným písmem napsané své jméno a pod ním Povídky a úvahy slunečného dne. V duchu se ušklíbnu. Prý slunečného, když vypráví o duších. To přeci nemůže být prozářené sluncem, zvlášť, když její díla vznikají na místech jako je zdejší hřbitov.
Otevřu sešit na první stanu. Pod nadpisem Úvod se těstnají drobounká písmenka. Maličká, ale čitelná. Má opravdu krásný rukopis, to se musí nechat. Otočím na další list. První povídka nese název Světlá tma. Trošku nelogické, jen co je pravda. Přečtu si první větu a otočím dál. Tohle jsem četla už dost dávno.
I všechny další povídky jsou již známé. Až na jednu, na tu poslední. Nadpis je napsán velkými červenými písmy s kudrlinkami. Docela jednoduše se do něj začtu. Zaujme mě. Je opravdu zajímavý.
... Slunce zapadá. Poslední paprsky, které ještě nezhasly se ukloní přízračné mlze a nadobro zhasnou. Všude nastane tma. Každičký živí tvor náhle zemře a jen jasný měsíc, který převzal moc nad sluncem se potutelně usmívá na tisíce mohyl. …
V podobném duchu je napsaná celá úvaha. Líbí se mi to. Líbí se mi Rosiina tvorba vůbec. Má v sobě něco, čím mě vždy upoutá.
Vstanu. Oklepu ze sebe jehličí a zamířím k domovu. U Rosiina domu se zastavím. Nechci zvonit, tak jen prostrčím sešit skrz dolní šprycle plotu. Je tam beton, nemůže se nijak nemočit či ušpinit od země. A dojdu domů.

Celý večer strávím ve svém pokoji. Buď jen tak nečinně ležím a čučím do stropu nebo se pokouším kreslit či číst. Sebrala jsem si rozečtenou knihu ze zahrady, ale opět mě ať skvělá spisovatelka nedokázala upoutat. Na papír jsem jen nanášela nesmyslné čáry, jež neměly logiku. Čas ubíhal pomalu a já nevěděla, kam se mám vrtnout. Večeři jsem jedla bez chuti, aniž bych snad věděla co jím. Mamka mě jen propichovala zvědavými pohledy a táta, stále začtený do novin, mne takřka ignoroval. Netuším ani, jestli měl ponětí o mé přítomnosti. Pro něj je zkrátka nejdůležitější to, co se děje ve světě a ne v jeho vlastní rodině. Vždycky jsem k rodičům chovala chladný vztah. Možná proto se ve mne vybudovala neoprávněná hrdost.
„Ty už nebudeš?“ zeptala se mamka, když jsem odsunula nedojedenou porci jídla a zamířila ke schodům, abych se opět zabarikádovala ve svém pokoji.
„Ne, mám dost.“
Pokrčí rameny a bez dalších otázek sklidí talíř ze stolu.
Opět se ocitám sama ve svém pokoji. Čtyři stěny spojující se jsou pro mě vězením. Ale já z něj uteču!
Hodiny odbíjí jedenáctou. Venku je tma. Jsem stále nervóznější. Mám, nemám… Pro mě je to těžké, se rozhodnout. Nikdy jsem nebyla ten typ, co hned věděl jak dál, kam se vydá ve své cestě.
Dobře, dobře. Půjdu. Tohle slovo ve mně vzbuzuje hrůzu. Jakýpak strach? Vždyť se nebojíš! napomínám se v duchu.
Tepleji se obleču, je přeci jenom už srpen, a vyrazím na svou cestu. Ovšem, nejdu po schodech, to bych padla tak akorát do rány rodičům. Polezu oknem. Sice můj pokoj leží v patře, ale přesto není od země nijak moc vysoko. Jenom skočit takové tři, čtyři metry dolů a jsem na svobodě.
Vylezu na parapet. Teď už si tak hrdinsky nepřipadám. Je to stejnak docela výška. Parapet je silný, mou váhu lehce udrží. Vylezu tedy úplně a rukama se pevně držím okraje okna. Hm. Takže teď se jen pustit a dopadnout na špičky. Hezky se to řekne, ale čím déle visím na okně, tím víc mě jímá hrůza a strach z dopadu ze zvětšuje. Zavřu pevně oči a neboť se už neudržím, pustím se.
Dopad je, dá se říci, měkký. Čekala jsem teda, že si při nejmenším zlámu všechny kosti v těle, ale tohle je pro mě úspěch. Akorát ty ruce. S urputného svírání parapetu jsem si do nich vyryla krvavé šrámy, které teď dost pekelně pálí.
Déle se již v zahradě nezdržuji. Mohl by kdokoliv přijít a já bych tím pádem měla po výletu. Přeskočím nizoučký plot a zabočím doleva. Jeden krůček za druhým, jdu čím dál pomaleji, až se nakonec zastavím. Všude je absolutní ticho, až je mi z něj úzko. Nikde ani noha. Jak je to jen možné, že jindy tak plné ulice jsou nyní liduprázdné? Jednoduše, je noc a v noci chodí na procházky, ke všemu na hřbitov, jenom blázni. A tím jsem já a potom ještě můj neznámí ctitel, dá-li se vůbec tak nazvat. No uvidíme, kdo je takový romantik. Pche!
Pokračuji tedy v chůzi. Dojdu až ke staré bráně, která otevírá svět do říše posledního odpočinku zesnulých. Neříkala jsem ještě včera, že mě sem už nikdo nedostane ani za milion? Asi jo, co. No, tak jsem opět tady a to jsem ke všemu nedostala ani ten slibovaný milion. Otevřu tedy bránu, která se nikdy nezamyká. Příšerně zaskřípe, až mi to trhá uši. Otevřu ji jen na tolik, kolik je potřeba, abych se jí protáhla a stejně tak i učiním. Pro jistotu ji za sebou nezavřu. Kdo ví, jak rychle budu pro změnu dnes utíkat.
A kam teď? Pojem hřbitov je trošku obšírnější. Vždyť jenom tenhle malý vesnický hřbitůvek má bůhví kolik hektarů. Sice to takhle nevypadá, jednotlivé úseky jsou lemované řadami stromů, převážně lípami. Teď se nacházím na nejstarší části. Pokud se nemýlím, tohle je zadní vchod. Z druhé strany je možné se sem dostat „legálně“.
Projdu kolem zčernalých a napůl rozpadlých mohyl. Předpokládám, že můj hostitel bude na druhé straně. Moje oči však nemohou zapomenout zalétnout k místu, kde jsem včera prožívala hrůzný okamžik. Bertův (Herbův neboli Herbertův) hrob je normálního vzezření, jakoby snad ani včera otevřený nebyl. Všechno vypadá tak, jak by mělo. Nikde se nic nehýbe (na jednu stranu to je výhoda, ale na druhou i strašně blbý pocit). Vyjdu na hlavní cestu. Ta je ze všech nejširší a taky nejpříjemnější, pokud se teda dá říct, že je hřbitov za noci příjemný. Už se blížím ke svému cíli. Tady se cestička trošku zatáčí a to je signálem, že se nacházím blízko vchodu. Na některých mohylách hoří svíčky. Pozůstalí jsou zřejmě stále spřízněni s dušemi svých zemřelých přátel a členů rodiny, což se u třeba dvě stě let starých hrobů říci nedá. Se vší pravděpodobností již nemají žádné příbuzné, kteří by věděli o jejich existenci. Zvlášť, když jde o obyčejné lidi z vesnice. Pokud však tady kdysi nějaká byla, ale to by tady zase nebyl hřbitov.
Zastavím se. Stojím přesně u hlavního vchodu. Jsem dost napnutá. Kdo to asi může být?
Uběhla čtvrt hodina, půl hodiny, tři čtvrtě. Nohy mě bolí od neustálého stání. Nakonec usoudím, že si ze mě někdo vystřelil. Musím mu přiznat, že se mu to vskutku povedlo.
Pomalu se začnu pohybovat zpátky. Mám na sebe zlost, že jsem se takhle nechala nachytat, že ani nevnímám svůj strach, který jsem ještě před chvíli pociťovala.
„Lizzy!“
Fuj!
„Rose, já tě zaškrtím! Vždyť jsem říkala, žes to byla to, kdo mě sem pozval. A ty, že ne! Co po mě chceš?“ vyjedu na svoji kamarádku, která vystoupí ze stínu stromů.
„Ale Lizz, já jsem ti vážně nic neposílala. Žádný vzkaz,“ namítá.
„Jo?! Tak co tady teda potom strašíš?!“ rozhořčím se.
„Čekám na tebe a pozoruju tě. Nechtěla jsem věřit tomu, že bys byla tak hloupá a sama šla v noci na hřbitov. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli teda doopravdy tak učiníš, tak jsem tě vyhlížela, a když jsem tě uviděla, začala jsem tě stopovat…“ vysvětluje Ros.
Na tohle nemám skoro nic co namítnout, snad jen… „A jak to, že jsem tě neviděla? Vždyť jsem se ohlížela, jestli mě někdo nesleduje. A nikdo za mnou nebyl!“ protestuji. Domnívám se totiž, že jsem kápla na věc.
„To mě naopak těší. Aspoň vím, že jsem tě sledovala dobře, protože kdybys o mě věděla, tak by to asi nebylo co platný. Docela jsem ale začala mít strach, když jsem viděla, že se nevracíš. Už jsem se chtěla za tebou vydat. Takže říkáš, že tam nikdo nebyl, jo?“
„Ne, nebyl,“ přiznám svou hloupost a naivitu.
„Takže to tě někdo pěkně napálil, ha ha,“ směje se mi.
V tu chvíli na ni dostanu šílený vztek. Ona se mi ještě bude posmívat. To tak!
„Zmlkni a vypadni. Nech mě na pokoji. Nepotřebuju, abys mě hlídala jak nějaký mimino!“ vyháním ji.
„No, ale co já vzmůžu, když se tak chováš,“ ušklíbne se ta zmije.
„Vypadni!“ zařvu hystericky ačkoliv je něco málo po půlnoci a tady, na hřbitově, se to jaksi víc než nehodí.
Smích ji ztuhne na tváři. Vždycky jsem byla výbušnější povahy, ale my dvě jsme se takřka nikdy nepohádaly, pokud nepočítám ty různé maličké šarvátky, natož abych na ni zdvihla hlas a to jsem nyní udělala.
Dál už neprotestuje. Doopravdy se otočí a zamíří k hlavnímu vchodu, od něhož jsem nyní přišla. Asi se jí nechce jít zadem. Přestože je přední brána určitě zamčená, plot tam není moc vysoký a pro Rose určitě nebude žádný problém jej přeskočit.
Jsem sama. Opět úplně sama. Před chvílí jsem si rozhádala svoji nejlepší a snad jedinou pravou kamarádku, která měla o mě strach, že dokonce šla v noci kvůli mně na hřbitov. Já za to na ni ječím. To není přiměřené, ne ne ne, to si nezaslouží.
S černým svědomím se pustím na cestu. Nedokázala jsem nic. Nevím, kdo mi zanechal záhadný lístek naškrábaný příšerným písmem. I když ono nebylo hrozné, jako že by ten dotyčný neuměl psát, ale bylo jiné. Takové starodávné.
Momentálně jsem vstoupila na nejstarší a nejpochmurnější část hřbitůvku. Jsem mimo. Hlavu mám plnou blbostí, z nichž mě znenadání vytrhne zahoukání sýčka. Kdesi jsem četla, že když houká sýček, znamená to smrt. Na pověry jsem však nikdy nevěřila. Neměla jsem zatím tu čest se setkat s případem, který by se dal k nějaké pověře přičíst na účet. Černá kočka mi nikdy přes cestu nepřeběhla, vrabci se mi nehádali před oknem, sny jsem mívala normální bez jakýchkoli záhad či útrpných scén. To všechno bylo donedávna. Do včerejška. Teprve včera jsem se ocitla hrůze tváří v tvář. A má ji doopravdy hnusnou. Celou bílou, ze kterých vystupují černé, uhrančivé oči s červeným světýlkem. Z úzkých rtů vykukují dva delší zuby, špičáky… Brrr! Jenom při pouhé vzpomínce mi naskočí husí kůže a klepu se, jako bych si vypěstovaný strach chtěla ze sebe setřást. Pohlédnu na stříbrný kotouč, který se náhle vyhoupl zpoza mraků. Podle všeho je v úplňku. Děsivá představa. Sama v noci na starodávném hřbitově při svitu měsíce. Vzápětí se však musím opravit. Sama zas tak úplně nejsem. Za nedalekým stromem se cosi mihne. Chtělo se to snad přede mnou schovat, takže to ví o mé přítomnosti. Jakby taky nevědělo. Já si tu klidně stojím na volném prostranství, kde jsem nejvyšším bodem a ještě mě ozařují měsíční paprsky.
„Húúúúúú!“
Brrrr! Oklepu se snad ještě víc. Tentokrát je sýčkův hukot nějak strašně blízko. Snad jakoby se ozýval z poloviny kmene stromu, za nímž se schoval neznámý.
„Rose, Ros? To jsi ty?“ vykňuknu. Jsem strachy bez sebe. Tohle nemohla být Rosie, ta by se snad přede mnou neschovávala. Ledaže by mě chtěla postrašit. Ale proč by to…
„Rosie? Ros! Tohle jsou blbé žerty!“ vykřiknu ještě jednou.
Nic.
Ticho prořízne zašustění. Jakoby se plášť rychle mihl ve vzduchu a rozčísl jej tak.
Zbrkle se ohlédnu. Nic nevidím. Jenom spoustu hrobů. Ne, sem jsem neměla chodit. Vůbec jsem na tenhle zpropadený hřbitov neměla lízt!
„Húúúúú!“
Už toho mám tak akorát dost. Půjdu. Honem pryč. Udělám sotva pár kroků, když v tom mi cosi zastoupí cestu.
Černý plášť, jež klidně mohl být původcem zasvištění se volně snáší až k zemi. Osoba je v něm zahalená tak, že jí je vidět jen hlava. Bílá hlava, na které se dost kontrastně vyjímají černé oči s červeným plamínkem. Tmavé vlasy se volně snáší kolem obličeje skoro na ramena. Tak, jako včera se v poslední řadě podívám na ústa v slepé naději, že jsem se zmýlila. Ne, nespletla jsem se. Zuby z nich vyčnívají. Instinktivně si sáhnu na krk, jakoby bych chtěla najít místo, kam se mi třeba za chvíli ty špičáky zakousnou.
Na bílé tváři se roztáhne ledový úsměv. Ta stvůra ví. Přistoupí ke mně o krok blíž a já o dva zbrkle ustoupím šikmě dozadu. Nemám čas se podívat za sebe, takže se přetáhnu přes polorozpadlou mohylu. Spadnu na znak, div si nevyrazím dech. Au, to bolí.
Chci rychle vstát, ale to už je Bertík (tak jsem si svého upírka přejmenovala) u mě. Teď. Teď to přijde. Teď se mi zakousne do krku.
Radši zavřu oči. Nechci to vidět, ne nechci.
Nic se neděje.
Otevřu nejdřív jedno oko a vzápětí druhé. Herbert se nade mnou sklání a podává mi bílou, kostnatou ruku. Podívám se na ni a tvářím se asi dost nechápavě. Ne asi, ale určitě, protože já to nechápu doopravdy. Podívám se tedy do jeho obličeje. Usmívá se. Páni, on se usmívá! Copak je normální, aby se upír usmíval?? A nešel mi doslova po krku?? Hm, asi jsem za svůj život potkala málo upírů, protože toho o nich zrovna moc nevím. Vždycky jsem si byla jistá jejich krvelačností. Nebo že by byl Bertík výjimečný upír? Taková ta rarita?
Vstanu. Pokusím se vyškrábat se na vlastní nohy, leč podávanou ruku nepřijmu. Kdo ví, co to je za fintu.
Stáhne ji tedy zpátky. Úsměv mu však z tváře nezmizí. Začínám pochybovat o jeho duševním zdraví. Začínám asi tušit, kdo mi napsal ten lístek starodávným písmem. Ano, bylo starodávné. Divím se, že za těch dvě stě let nezapomněl psát.
„Tvé jméno jest Lizz, pravdu dím?“ zeptá se mě náhle. Škubnu sebou. Má docela hezký tón hlasu, který je jistě ještě zachovaný z dob jeho života, jinak z něj číší tajemno a je jaksi ochraptělý, asi dost dlouho neřekl ani hlásku.
Na jeho otázku odpovím kývnutím hlavy. Vykolejil mě svým chováním., což ostatně dnes není poprvé.
Moje úmysly vzít do zaječích mě opustí. Nemůžu tvrdit, že bych neměla strach, to ne. Jsem neustále v pozoru, abych když tak mohla vzít nohy na ramena, ale nějak mě tenhle člověk zajímá. Proč je upírem, když mě ani nechce zabít??

Noc je překrásná. Měsíc, jenž v úplňku se nachází přímo oslňuje. Noc jako stvořená k něčemu ojedinělému. Noc, kdy by člověk jen těžko litoval, že zemřel, neboť zemřít při svitu měsíce je krásné. Naposledy se na něj podívat a pak v zřítelnicích vyhasne život, ten plamínek, který hřál i studil.
Jemný vánek si pohrává s korunami stromů. Listy šustí a jehličí se povznáší na slabých větvičkách. Tam, za tou kamennou zdí. Tam mezi zšedlými náhrobky staletých koster, které již dávno rozežral čas. Tam, mezi košatými lípami, jež pamatují časy, kdy zde hořely svíce. Tam.
Kostelní hodiny odbyly půl jedné. Já tu sedím na mohyle jakéhosi (ehm) Edwarda a po boku mi sedí upír. Mluví tím svým sípějícím hlasem a vypraví mi o svém krátkém životě, o své smrti.
„…I tenkrát, snad dvě stě let již tomu je, co se to událo. To já ještě mladý byl, když tady, u řeky, stávalo jen pár maličkých stavení. V jednom z nich jsem i já přebýval. V něm jsem se narodil a vyrůstal. A žil, leč pouze krátkou dobu, než přišla smrt. Ta ukrutná nestvůra, noční můra všech zdejších. To od potních vandráčků přicházely zprávy, jak v nedalekém kraji řádí mor. Každý, kdo zavčas neutekl, zemřel. Sem se to nikdy nedostalo, ačkoli vedlejší ves byla jak po vymření. Lidé děkovali Bohu a věřili, že to on je zachránil před utrpením a zkázou. Jen já ne. Když jsem to dal najevo, lidi mě proklínali a kolovali o mně zvěsti, že pocházím od ďábla. Sousedi zanevřeli na naši rodinu, odsuzovali nás za to. Táta mě nadával, ale nakonec uznal, že to není k ničemu platné. A maminka tiše trpěla. Nikdy si to neodpustím. Stále vidím její smutné oči, v nichž se co chvíli objevila slza smutku. Nadával jsem si, ale to už bylo pozdě. Došlo to dokonce tak daleko, že když jsme se jednou v noci probudili, chalupa byla v plamenech. Já jsem utekl. Rodiče však nikoli a má mladší sestra uhořela též, neboť ji matka nechtěla pustit. Pokoušel jsem se je zachránit, ale oheň se mi samotnému nepodařilo uhasit, nikdo mi nepomohl, a vytáhnout jsem je nestihl. Tehdy, bylo mi sedmnáct, jsem probrečel každou chvíli. Nenáviděl jsem se. To kvůli mému vykřikování a nevíře v Boha musela má rodina zahynout tak ošklivou smrtí. Pokoušel jsem se najít někde místo jako čeledín, abych měl kde bydlet, žel všichni mě coby rašivého psa odháněli od prahu svého stavení. A tak jsem zůstal úplně sám uprostřed širého světa. Nikoho jsem neměl, neměl jsem kde žít. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo skládání básní. V bídě a chudobě jsem měl spoustu inspirace, leč nebylo mi to k ničemu. Verše jsem tak akorát mohl rýt do kmene stromu. Hladověl jsem. Tu se sice někdo smiloval a daroval mi kůrku plesnivého chleba, ale s tím se zkrátka nedalo žít. Slábl jsem a slábl. Domníval jsem se, že brzy nadejde konec. I proto jsem se vrátil. Miluji tuhle ves, narodil jsem se tady, prožíval krásné dětství v kruhu svých nejbližších. Tehdy již uplynulo pět let od mého úprku. První místo, kam jsem se vydal byl tenhle krchov. Hledal jsem místo posledního odpočinku své rodiny, ale nenalezl jsem jej. Pak jsem zašel k místu, kde stávala naše chalupa. Nebyla zde po ní ani památka, pokud nepočítám několik posledních kusů zdiva, které si ještě nerozebrali lidé a velké černé plochy spáleniště. V mysli mi vyplouvali na povrch vzpomínky, když jsem tady stál před pěti lety a zoufale se pokoušel uhasit šířící se oheň vodou ze studě, kterou jsem nosil v kýblech. Byl jsem zoufalý. Ten hrozný pocit bezmoci mě prostoupil opět po tak dlouhé době. Jak rád bych to vzal zpět a nevystupoval proti Bohu. I teď vím, že neexistuje. Bůh odpouští a mě neodpustil. Mě zabil. To kvůli němu jsem ještě ten den skočil to místní řeky. To kvůli němu jsem nemohl dál žít. On může za smrt tolika nevinných lidí, jako byli mí rodiče, má malá sestra. Neříkám, že já jsem byl čistý jak okvětí lilie, ale mě potrestal už tím, že jsem se najednou ocitl v ničemné bídě. A co ti, co zapálili náš domov, naši chalupu? Ti nebudou potrestáni? Ti si klidně žili a vůbec nic se jim nestalo. Nerozumím tomu. Je to tak zvláštní, tak nespravedlivé! Voda byla studená jako led. Podzim se chýlil ku konci a na trůn nastupovala zima. A pak jsem se stal tím, čím jsem nyní. Nedivím se tomu. Věděl jsem, že to tak dopadne, neboť do nebe bych se nedostal, když jsem nevěřil v Boha, což byla v té době rarita, a do pekla také ne. Zůstal jsem tady. Zemřel jsem nepřirozenou smrtí a navěky budu strašit zde, pokud mě však někdo neodstraní. To by se ten někdo ale musel najít a toho bohdá nebude!“
Dlouhá řeč to byla. Poslouchala jsem jeho příběh a dost mě zaujal. Najednou jsem si začala vážit všech, které jsem měla. Herb je příkladem toho, když někdo ztratí někoho blízkého. On přišel o rodinu a následně i o život. Tak proč se hádat? Proč mezi sebou vyvolávat spory, když jsme tady jen tak krátkou dobu?
„Proč, proč jste mi to vyprávěl?“ zeptám se po hodné chvíli. Nechápu, nač se mi tady, na hřbitově, zpovídá upír. Člověk, který už není člověkem. Ztracená existence.
„Abys to věděla. Chtěl jsem to někomu říct. Potřeboval jsem se někomu svěřit. V dobách, kdy jsem byl živ se mi to nepovedlo. Neměl jsem komu vylít své srdíčko. I proto jsem si tě dnes sem pozval. Předpokládám, že jsi sem šla po nalezení mého vzkazu.“
Přikývnu. Dnes jsem teda nějak výřečná.
Hodiny odbyly jednu hodinu.
Podívám se směrem, kde by měl stát kostel. V hlavě mám zmatek. Otočím se po svém společníku a –
„Kde jste? Herberte?“ vyjeknu do tmy.
Nic. Žádná odpověď, žádná reakce.
Tatam je pohoda, pocit bezpečí. Bezpečí? S upírem? Holka, ty blbneš na kvadrát…
Vstanu. Myslím, že jsem tady už byla dost dlouho a teď, když je všude kolem takové hrozné ticho… Ne, tady se něco děje. Je to takové zvláštní. Ještě před chvílí se tady vedl družný hovor a nyní je to tady jak po vymření. No jo, co taky můžete chtít po hřbitovu.
Rozvážně zamířím k vratům.
„Húúúúúú!“ projede tichem. Je to jako nůž, který prořízl svým ostřím něčí tělo. Úplně nadskočím, otočím se po zvuku a pokouším se očima proniknout mezi hustě porostlé větve protější lípy. Po pravé straně se cosi šustne. Opět sebou škubnu a ještě stihnu zahlédnout cíp černého pláště, který hned zmizí ve tmě. Co to je za podivnou hru? Proč se přede mnou schovává?
Teď se mi cosi mihne nad hlavou. Rychle ji skloním, abych zabránila střetnutí a když poté vzhlédnou, vidím černého netopýra! Neříká se o upírech, že se proměňují v netopýry, ty pochybné a neprozkoumané tvory naší planety, noční letce? Fuj, úplně mi naskočila husí kůže! Otočím se na patě a opět mířím k východu. Zahlédnu ještě otevřený hrob. Můj upír se pohybuje dozajista v mé blízkosti, což potvrzuje neustálé šustění černého pláště. Jsem už nedaleko východu, brány dělící normální svět od světa zesnulých, když přímo za sebou zaslechnu zašeptání. Zní krátce, jen jedna slabika, která mi převelice připomíná mé jméno. Neotočím se, pouze se zastavím. Cítím, jak se jemně zdvihá vítr, něco se ke mně blíží, ale já prostě nejsem schopná se otočit ani udělat další krok dopředu.
Už je to blízko, strašně blízko. Jdi, utíkej, radí mi vnitřní hlas, ale ačkoli bych tak převelice ráda učinila, nejsem toho ani náhodou schopná. Mé drahé končetiny se nechtějí dát do pohybu. Oči mám vytřeštěné hrůzou.
„Lizz,“ zachraptí to hned za mnou. Poslední kapička. Ještě před chvílí jsem se s tímto stvoření, jež nosí lidské tělo, cítila bezpečně. Herbert mi nepřipadal nijak nebezpečný, ale teď jsem hrůzou bez sebe. Je to upír, krvelačná bestie.
„Lizz,“ řekne těsně u mého pravého ucha.
A pak už jen ucítím, jak jeho dva špičáky projedou mým krkem, aby mohl nasát i tu poslední kapičku krve.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 2
Účastníků: 7


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Poslední kapka krve" | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund